Budování rybníků a rybníkářské podnikání společenských elit se stalo jedním z fenoménů závěru středověku a prvních staletí novověku.
Krajina pod jižními úbočími Pálavy „zamořená přebytečnými a stojatými vodami“ se od 15. století postupně proměnila soustavou velkých i malých rybníků s rybími sádkami, rybárnami a mlýny do pestré mozaiky vodních ploch a výnosných vodohospodářských zařízení.
Rybníky sice hospodářsky zhodnotily původně trvale zamokřená údolí potoků pokrytá rozsáhlými vlhkými pastvinami a tůněmi s bohatou vodomilnou vegetací, krajinu ale trvale vysušily a radikálně změnily její dřívější charakter. Zrod velkolepé rybniční soustavy v kraji pod Pálavou je především dílem Liechtensteinů, dominantní šlechtické rodiny ovládající v pozdním středověku významnou část území kolem dolního toku Dyje. V údolí potoka Včelínku vzniklo celkem šest rybníků, z nichž tři náležely mikulovskému (Šibeničník, Portz – Nový rybník a Nesyt) a tři lednickému panství (Hlohovecký, Prostřední a Mlýnský). V údolí Mušlovského potoka postupně vzniklo a zaniklo celkem sedm rybníků. Část z nich zadržovala vodu pro Mariánský mlýn na severovýchodním okraji Svatého kopečku, část ležela dole ve vyhřátém údolí chráněném jižním úpatím Milovického lesa. Nová mikulovsko-lednická rybniční soustava byla svým rozsahem srovnatelná s třeboňskou a rybníky v oblasti Pálavy byly dokonce po staletí považovány za nejvýnosnější rybníky v celé střední Evropě, protože byly napájené z pálavských kopců splachy s živinami bohatými na vápník a prohřívané slunečními paprsky teplého panonského klimatu.
Rybniční nádrže navíc neposkytovaly pouze ryby, hojně bylo využíváno sekané rákosí, které sloužilo jako střešní krytina nebo jako palivo, a také byly zdrojem ledu, významné komodity potřebné pro uchování potravin a nápojů ve sklepích. Rybníky také přispívaly ke klimatickým poměrům vhodným pro pěstování vína. Rozsáhlé i menší rybniční soustavy rovněž představovaly první velká vodohospodářská díla regulující energii vody potřebnou pro fungování mlýnů, které byly pro úrodnou jihomoravskou krajinu v předmoderní době zdaleka nejvýznamnějším průmyslovým zařízením.
Mlýny byly budovány od vrcholného středověku buď přímo na náhonech odpojujících se od hlavního koryta řeky Dyje, anebo právě na rybnících napájených menšími potoky, jako byl například Sedlecký mlýn u hráze rybníka Portz (Nový rybník).
Postupný úpadek a dočasný téměř úplný zánik rybníkářství na jihu Moravy v moderní době způsobil enormní hlad po orné půdě projevující se od počátku 19. století a kulminující v jeho závěru. Rostoucí populace, dobové agronomické myšlení, zavádění nových plodin i lepší metody hospodaření na orné půdě dohromady vedly k vysoušení rybníků a ke snahám o regulaci vodních toků.
Z velkých nádrží v úplnosti přežil jen mimořádně bohatý rybník Nesyt, rybník Portz redukovaný tělesem železniční trati Břeclav – Znojmo byl obnoven po roce 1945.
